Herrmann & synové

  HomePage » Ukázky a recenze »

Ukázka z připravované korespondence Waltera Benjamina a Hannah Arendtové

Walter Benjamin

Vybaluji svou knihovnu (úryvek)

Co všechno se jen nevynoří z paměti a nenaléhá na vás, jakmile se zavrtáte do hory krabic, abyste z ní vytáhli knihy na denní, či spíše noční, světlo! Nic by nedokázalo lépe vysvětlit fascinaci z vybalování než skutečnost, jak těžké je s ním přestat. V poledne jsem začal a o půlnoci jsem se stále ještě nepropracoval k posledním krabicím. Nyní ale konečně pokládám ruce na dva vybledlé svazky v kartónové vazbě, které přísně vzato vůbec nepatří do krabice na knihy; dvě alba s nalepovacími obrázky, jež do nich vtiskla má matka, když byla ještě dítě, a které jsem zdědil. Tato alba jsou semena sbírky dětských knih, která ještě dnes setrvale roste, přestože již ne v mé zahradě. – Neexistuje žádná živá knihovna, která by u sebe nepřechovávala množství knihám podobných výtvorů z okrajových oblastí. Nemusí se jednat o nalepovací alba či památníky, ani o sbírky podpisů či desky se starořímskými právními či pozdně středověkými duchovními texty uvnitř: někteří sběratelé lpí na letácích a prospektech, jiní na rukopisných faksimiliích či opisech nesehnatelných knih, vyhotovených na psacím stroji; časopisy pak zajisté mohou tvořit prismatický okraj knihovny. Ale abych se vrátil k oněm albům: dědictví je vlastně tím nejpřípadnějším způsobem, jak přijít k nějaké sbírce. Neboť postoj sběratele vůči jeho věcem vychází z majitelova pocitu povinnosti vůči jeho majetku. V nejvyšším smyslu je tedy postojem dědice. Nejvznešenějším aspektem sbírky proto vždy bude její děditelnost. Měli byste ovšem vědět, že zatímco říkám tato slova, je mi zcela jasné, jak moc toto předvedení světa představ obsaženého ve sběratelství mnohé z Vás utvrdí ve Vašem přesvědčení o zastaralosti této vášně, ve Vaší nedůvěřivosti vůči sběratelskému typu člověka. Nic není vzdálenější mým záměrům, než pokoušet se otřást Vaším míněním či nedůvěrou. A je na místě podotknout pouze jediné: nakolik fenomén sběratelství ztrácí svůj subjekt, ztrácí i svůj smysl. I když jsou veřejné sbírky ze sociálního hlediska nezávadnější a z hlediska vědeckého užitečnější, než ty soukromé – tak předmětům činí po právu pouze ony druhé. Vím ostatně dobře, že nastává soumrak onoho typu člověka, o němž zde hovořím, a který jsem před Vámi, tak trochu ex officio, zastupoval. Avšak jak říká Hegel: Minervina sova vylétá až za soumraku. Teprve coby vyhynulý bude sběratel pochopen.