Herrmann & synové

  HomePage » Ukázky a recenze »

Ukázka z knihy Proč dnes číst Hannah Arendtovou

Richard J. Bernstein

Od vydání Eichmanna v Jeruzalémě se vedou velké debaty o tom, jak přesně Arendtová Eichmanna popisuje. Podle mého názoru její popis přesný není. Dnes víme mnohem více o Eichmannově minulosti v Německu, stejně tak jako o jeho životě v Argentině, kde žil po útěku z Německa. V Argentině udržoval úzké styky s jinými bývalými nacisty a chlubil se svým podílem na konečném řešení židovské otázky (a dokonce jej nadsazoval). Souhlasím s názorem významného historika holokaustu Christophera Browninga, který píše: „Koncept ,banality zlaʻ Hannah Arendtové považuji za velmi důležitý poznatek, který nám pomůže pochopit mnohé pachatele holokaustu, ale ne Eichmanna samotného. Arendtová se nechala ošálit Eichmannovou strategií sebeprezentace, a to i proto, že bylo tak mnoho pachatelů toho typu, jímž předstíral být Eichmann.“  
Někdo by si pomyslel, že když se Arendtová ve svém historickém, „faktickém“ posouzení Eichmanna zmýlila – tj. že ačkoli u jeruzalémského soudu působil banálně a byl samé klišé, ve skutečnosti byl jako nacista fanatičtější a ideologie pro něj hrála větší roli –, je tím otázka zodpovězena. Nemyslím si to. Naopak, na myšlence banality zla je cosi nesmírně cenného, a chápeme-li ji správně, je pro nás dnes nanejvýš přínosná. Jedním z důvodů, proč její spojení vyvolalo tak silnou reakci, byl ten, že jím zpochybnila hluboce zakořeněný způsob uvažování o zlu – který je psychologicky atraktivní a často převládá v dobách, jež jsou vnímány jako krizové. Máme sklon uvažovat o dobru a zlu v absolutních termínech – jako by šlo o příkrou dichotomii. Jsou hrdinové a padouši. Jsou zlí pachatelé a nevinné oběti. Spáchá-li někdo „monstrózní skutky“, jako to dělal Eichmann, pak musí být monstrum nebo démon. Musí mít sadistické, obludné, antisemitské úmysly a motivy – nebo v něm musí být něco patologického. Musí být jako velcí padouši, jak je líčí literatura, nebo dokonce populární filmy a populární kultura. V tomto způsobu uvažování je cosi hluboce zakořeněného, a pokud se to zpochybní, mimořádně nás to znepokojuje. Gideon Hausner, hlavní žalobce, Eichmanna rozhodně líčil jako démona. Eichmann byl ztělesněním antisemitismu, který sahal až k egyptským faraonům, a strůjcem konečného řešení (což je zjevná chyba). Arendtová rovněž jednoznačně odmítla „teorii ozubeného kolečka“ – myšlenku, že Eichmann byl pouhou součástkou v obrovském byrokratickém soukolí. Ve věcech práva a morálky lze na tvrzení, že někdo byl pouhým ozubeným kolečkem nebo součástkou v systému, vždy odpovědět: „A proč jste se součástkou stal a dál se jako součástka chováte?“