Herrmann & synové

  HomePage » Ukázky a recenze »

Ukázka z knihy Proč vedou lidé války?

Myriam Revaultová D'Allonnes

Není tak hloupého člověka, který by dával přednost válce před mírem.  
Hérodotos

Nikdo samozřejmě nemáme rádi válku. Žádný člověk si nepřeje jít do války, nechce ji zažít ani jí trpět. Všichni víme, že válka přináší jen samé utrpení a muka a nevyhnutelně vede ke smrti, protože cílem obou bojujících stran je zvítězit nad protivníkem. A jelikož toto vítězství je nutné „získat“, usiluje se o ně všemi možnými ničivými prostředky. Válka je násilí, které nezná hranic.
Válka je násilné jednání, jehož cílem je přimět nepřítele, aby plnil naši vůli, aby se nám podvolil. A každá z obou stran, každý z obou táborů, se nachází ve stejné pozici a řídí se totožnou zásadou. Z toho pak vyplývá chování dovedené do krajnosti – to znamená boj na život a na smrt.
Na konci války bývají vítězové a poražení. K úmrtím dochází na obou stranách, mezi vítězi i poraženými. Oběti na životech se ale neobjevují jenom mezi bojujícími vojáky, jsou také mezi nebojujícími, civilisty, k nimž patří i děti. S těmito skutečnostmi jsme všichni určitým způsobem obeznámeni, protože válečné záběry každodenně vídáme na televizních obrazovkách: jsou to strašlivé obrazy plné násilí. A je správné, že se s tím nesmíříme, protože není nic horšího než zvyknout si na něco, co bychom neměli přijmout – zvyknout si na nepřijatelné.
Proto – a na tom se shodneme – nikdo nemáme rádi válku a dáváme přednost míru. Raději žijeme společně s jinými lidmi, hovoříme s nimi a diskutujeme – i když se vzájemně neshodneme, a protože se vzájemně neshodneme –, chodíme normálně do školy, stavíme města, bydlíme v nich, jezdíme na dovolenou a nežijeme pod hrozbou padajících bomb.
Otázka, kterou si teď chceme položit, zní: Je tedy možné, aby lidé přestali vést války? Aby skončili s válčením a navěky žili v míru? Lze si představit svět bez válek?
Vraťme se ale nejprve k otázce, proč lidé vedou války, a podívejme se na způsob, jakým je tato otázka položena.
Otázka začínající příslovcem „proč“ patří mezi otázky, které si pokládá filosofie. A také otázky, které pokládají – a které si pokládají – děti: Proč je nebe modré? Proč jsou mraky? Proč je něco a ne nic? Proč lidé umírají?
Mezi filosofy a malými dětmi zde existuje hluboké spojenectví. Filosofové i malé děti si pokládají stejné otázky a pokládají si je stejným způsobem: Proč jsou věci takové, jaké jsou? Odkud pochází to či ono? Proč děláme raději tohle a ne tamto? Problém je, že jsou to otázky, které není vždy možné zodpovědět. V každém případě na ně není možné odpovědět jednoduchým „protože“.
Proto si filosofie na své otázky začínající „proč“ nikdy neodpovídá „protože“. Filosofie si naopak myslí, že odpovídat na tyto otázky „protože“ je protifilosofické. Tak jako rodiče, kteří unavení bojem na takovéto otázky odpovídají „protože proto“ nebo „protože to tak prostě je“, nevědí, co říct, nejenom protože jsou vyčerpaní, nemají čas nebo musejí nakoupit a podobně, ale hlavně proto, že prostě nemají žádnou odpověď. Ani filosofie na to nemá odpověď: to je také jedním z důvodů, proč se o filosofii často říká, že je „zbytečná“. Co je ale důležité, je tyto otázky pokládat, a pokládat je dobře, nebo se o to aspoň snažit – a to je velmi obtížné. Je možné, že když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že tyto otázky nelze zodpovědět, protože jsou špatně položené. Musíme proto naši otázku zformulovat jinak.

Pokud dva lidé touží po tomtéž, není možné, aby se z toho těšili oba. Stanou se z nich nepřátelé, kteří se v honbě za stejným cílem snaží vzájemně zničit nebo ovládnout. – Hobbes