Herrmann & synové

  HomePage » Ukázky a recenze »

Ukázka z knihy Židovské zdroje raného křesťanství

David Flusser

Ježíš a pietismus Druhého chrámu Ježíš měl blízko ke světu chasidů („zbožných“), a ti měli zase blízko ke světu rabínských učenců; ve všem se s nimi ale neshodovali.

Profesor Šmuel Safrai, jenž se tématem chasidských skupin ve svých výzkumech hlouběji zabýval, rozlišuje mezi zbožnými, které známe z První knihy Makabejských, a zbožnými, kteří působili později. Ti první tvořili jakousi militantní skupinu, která se přidala k Matyáši Hasmonejskému, s těmi druhými si rozuměl Ježíš.

Zbožní z hasmonejského období byli válečníci a zdá se, že přísně dbali především na příkazy týkající se rituální čistoty. Tehdy existoval spor, jestli jsou tyto příkazy závazné pro celý Izrael, nebo zda se každý člověk může rozhodnout, zda je přijme, nebo nepřijme. Zbožní, k nimž náležel Ježíš, si se záležitostmi rituální čistoty příliš hlavu nelámali. Obecně nesouhlasili s důrazem, který se kladl na studium Tóry jako na nejvyšší hodnotu, namísto toho zdůrazňovali význam dobrých skutků. Jako příklad uveďme Choniho Kresliče kruhů, kterého zabili roku 62 př. kř. l. Choni nakreslil kruh a modlil se o déšť, což vyvolalo spor mezi ním a Šimonem ben Šatach, který v té době představoval establišment rabínských učenců. Neměli bychom zapomenout ani na rabína Chaninu ben Dosa, který působil bezprostředně před zkázou Chrámu a po ní a byl úzce spjatý s rabanem Jochananem ben Zakaj. Podle rabi Chaniny je moudrost na nižší úrovni než dobré skutky (Avot 3:12).

Tito zbožní nesouhlasili se sílící tendencí k intelektuálství. Většina rabínských učenců přijímala jejich názor, že „důležitější než zkoumání je konání“, jak pravil rabín Šimon ben Gamliel (Avot 1:17). Napětí mezi dobrými skutky a intelektuálním přístupem trval až do roku 120 kř. l., kdy učenci po dlouhé debatě rozhodli, že studium Tóry je na prvním místě, neboť vede člověka k činům. I Ježíš zdůrazňoval význam činu. Žádal své učedníky, aby jednali podle výnosů farizejů, a často mluvil o tom, že vykonává vůli svého Otce na nebesích. Studium pokládal Ježíš za druhořadé, nicméně on sám byl mnohem vzdělanější než většina lidí v jeho společenském postavení a určitě více než Pavel, ačkoli ten studoval v Jeruzalémě.

Zbožní byli považováni za syny Boží. Když Choni Kreslič kruhů přivolal déšť, Šimon ben Šatach mu řekl: „Kdybys nebyl Choni, exkomunikoval bych tě. Co mám s tebou dělat? Vlichotil ses Bohu a On dělá, co po něm žádáš, jako když syn získá přízeň svého otce, který pak dělá to, co on chce“ (Bab. Taanit 23a). A když Raban Jochanan ben Zakaj požádal rabiho Chaninu, aby se za něj pomodlil, vysvětlil mu, že on sám se modlit nemůže, neboť stojí před Svatým, Budiž požehnán jako hodnostář, zatímco rabín Chanina před Ním stojí jako Jeho známý služebník (Bab. Berachot 34b).

Když málo pršelo, učenci posílali pro zbožného, jménem Jochanan „Skrytý“. Posílali pro něj školáky, kteří ho chňapli za lem oděvu a prosili ho: „Otče, otče, přivolej nám déšť.“ Zbožný muž poté pravil: „Stvořiteli světa, učiň tak kvůli těm, kdo nerozlišují mezi otcem, který přivolává déšť, a otcem, který déšť nepřivolává“ (Bab. Taanit 23b). Již dávno si vědci povšimli podobnosti mezi tímto příběhem a tím, jak Ježíš obvykle oslovoval Boha – „Otče!“ Zaznamenali paralelu mezi přátelstvím, jež k Bohu cítili zbožní, a Ježíšovým důvěrným vztahem k jeho Otci na nebesích. Ježíš cítil, že je synem Božím. Také rabínští učenci rozpoznali tento ojedinělý důvěrný vztah zbožných k Bohu, vztah, který pramenil z jejich neobyčejných skutků.

Není náhoda, že Boží hlas mluvil o rabi Chaninovi ben Dosa jako o „Chaninovi, mém synu“. To nám umožní vnímat Ježíše jako jednoho ze zbožných. Ježíšovo anti-intelektuálství bylo přesnou obdobou anti-intelektuálství chasidů. Ježíš k nim velice pravděpodobně patřil.

Zásadně důležité je označení zbožných jako „mužů činu“. Slovo „čin“ je v mnoha případech kladeno do protikladu ke studiu Tóry a jejího výkladu, ale v našem případě to znamená něco radikálnějšího. Zbožní se nepřestávali modlit, i když jejich životu hrozilo nebezpečí. Domnívali se, že nezabíjí had, ale hřích, takže není důvod přerušit modlitbu jen proto, že by se člověku po noze ovíjel had. Jejich současníci také věřili, že zbožní dovedou vykonávat nadpřirozené skutky, například přivolat déšť a léčit modlitbou. Ježíš, oblíbený kazatel, který sám sebe pokládal za velmi blízkého Bohu – za Božího spojence nebo syna –, dokázal dokonce uzdravit nemocné, což zřetelně zapadá do rámce činů tehdejších zbožných.

Podobnost mez Ježíšem a zbožnými tkví ještě v něčem. Ačkoli zbožní na sebe kladli vysoké požadavky – stejně jako Ježíš, jenž od svých učedníků žádal, aby jejich spravedlnost předčila spravedlnost zákoníků a farizejů – přitahovali široké vrstvy obyvatel. Zbožní prokazovali přízeň i k publikánům, kteří byli obvykle ze společnosti vykazováni. Také Ježíš měl sklon přitahovat k sobě společenské vyvrhele, včetně hříšníků a publikánů.

Životní postoj těchto zbožných nám přibližuje i talmudická literatura. Zbožní byli přísní v záležitostech morálky a shovívaví tam, kde se židovský zákon zabýval věcmi rituálnějšího a institucionálního charakteru. Stejně tak Ježíš. To vysvětluje, proč se Ježíšovi líbila přísnost, s níž příslušníci školy Šamajovy postupovali, kdykoli se obávali hříchu – jeho názory v těchto případech souzněly s názorem zbožných. Jen nedostatek informací o rozhodnutích zbožných způsobuje, že nedokážeme přesně určit toto svérázné splynutí přísnosti školy Šamajovy s láskou k bližnímu školy Hilelovy. Rozsáhlá literatura, jež se nám o nich zachovala, je svým duchem blízká Ježíšovým zvyklostem. Pozůstatky toho, jak zbožní rozhodovali, lze vysledovat v oddílech talmudické literatury, které se zabývají dobrými způsoby (Derech erec, původně etické spisy). Je také možné, že názor, který považuje ta nejmenší přikázání za stejně významná jako ta největší, jejž nacházíme v dílech rabínských učenců, přesně zapadá do učení zbožných, k jejichž představitelům Ježíš náležel. To možná vysvětluje, proč ve světě rabínských učenců vzbuzoval Ježíš mírné podezření: se stejnou obezřetností dokázali hledět i na ostatní příslušníky zbožných.