Báseň k Tvarohu

Ruina je sama, jen sen o oblouku,
kdysi snad římská nebo románská,
na trávníku, kde pění slunce,
jehož žár je poklidný jak moře.
Tam zůstala, ruina bez lásky.
Přebývání i liturgie, do dna vyhaslé,
dál žijí v jejím stylu – a v tom slunci –,
v něm se dá pochopit i přítomnost, i poezie.
Uděláš jen pár kroků a jsi na Appii,
nebo na Tuscolaně: Tam je všechno život,
pro všechny. I když, je lepší sdílet
ten život, jehož stylu ani příběhům
už nerozumíš. Jeho významy
se proměňují v zapáchavém klidu
lhostejnosti a násilí. Tisíce,
tisíce lidských bytostí, těch pulcinellů
v ohnisku modernity, ve slunci,
jehož smyslem je i to, že koná.
Kříží se, hemží, samy temné
na oslepivých chodnících, na popředí
bytovek, jež tu trčí proti nebi.

Přeložil Martin C. Putna