Herrmann & synové

  HomePage » Ukázky a recenze »

Ukázka z připravované knihy Leo Strausse

Leo Strauss

Ukázka z připravovaného souboru esejů Leo Strausse „Persekuce a umění psát“, ve kterých se autor zabývá vlivem politiky a pronásledování na to, jakou formu slavní filosofové minulosti dávali svým pojednáním. Strauss byl přesvědčen, že od starověku až do doby raně moderní byla filosofie riskantním povoláním a filosofové se museli mít na pozoru před těmi svými čtenáři, kteří se pokládali za spravedlivé strážce statu quo. Proto rozvinuli zvláštní „umění psát“, jímž své často neortodoxní a podvratné myšlenky sdělovali těm, komu byly určeny, a zároveň je skrývali před zraky ostatních. Oč přesně v této esoterické komunikaci mohlo jít, to ilustrují příklady tří z největších židovských myslitelů, Maimonida, ha-Leviho a Spinozy. V pozoruhodně mnoha zemích, které se zhruba po jedno století těšily téměř neomezené svobodě veřejné diskuse, je nyní tato svoboda potlačena a nahrazena nuceným přizpůsobením řeči názorům, jež vláda považuje za vhodné nebo je se vší vážností sama vyznává. Mohlo by stát za to, stručně se zamyslet nad důsledky takového nucení k myšlení a jednání—jinak řečeno, nad důsledky perzekuce. Značná část obyvatelstva, pravděpodobně převážná většina mladší generace, přijímá vládou hlásané názory jako pravdivé, ne-li okamžitě, tedy přinejmenším po uplynutí určitého času. Jak byli tito lidé přesvědčeni? A jakou roli při tom sehrává faktor času? Donucením přesvědčeni být nemohli, poněvadž donucení k přesvědčení nevede: donucení může přesvědčení nanejvýš umést cestu umlčením nesouhlasu. To, co bývá označováno jako svoboda myšlení, v mnoha případech neznamená víc než schopnost vybrat si ze dvou nebo více odlišných názorů, které předkládají příslušníci malé menšiny veřejných mluvčích či pisatelů (z praktického hlediska lze tvrdit, že svoboda myšlení z této schopnosti sestává). Je-li takovému výběru zabráněno, znamená to zničení jediného druhu intelektuální nezávislosti, kterého je mnoho lidí schopno, a tudíž jediné svobody myšlení, která má politický význam. Právě proto je perzekuce nutnou podmínkou maximální účinnosti toho, co by se dalo označit jako logica equina: podle koňmi taženého Parmenida ani podle Gulliverových Hvajninimů nelze říci, případně nelze rozumně říci, „věc, která není“, což znamená, že lež je nemyslitelná. Tato logika se neomezuje jen na koně a koňmi tažené filosofy, nýbrž určuje, byť v mírně upravené formě, i myšlení mnoha běžných lidí. Docela bez váhání by uznali, že lidé sice lhát mohou a také lžou, ale dodali by, že lži dlouho nevydrží a ve zkoušce opakováním—natož neustálým opakováním—neobstojí. Proto tvrzení, které je neustále opakováno a nikdo je nepopírá, musí být pravdivé. Další směr argumentace dovozuje, že tvrzení běžného chlapíka sice snad může být lživé, ale pravdivost tvrzení, které předkládá zodpovědná a uznávaná osobnost, a tedy zejména osobnost v zodpovědném anebo vysokém postavení, je morálně zaručena. Tato dvě entymémata vedou k závěru, podle něhož je pravdivost tvrzení neustále opakovaného hlavou vlády, a nikdy nikým nepopíraného, zcela zaručená. Odtud plyne, že v zemích, o něž nám jde, nelze nikoho z těch, jejichž myšlení se neřídí pravidly logica equina, jinak řečeno, z lidí schopných skutečně nezávislého myšlení, k přijetí vládou prosazovaných názorů nijak přesvědčit. Perzekuce tudíž zabránit nezávislému myšlení nedokáže. A právě tak nemůže úplně zabránit ani vyjadřování nezávislého myšlení. Dnes totiž stejně jako před více než dvěma tisíci lety platí, že je bezpečné podělit se o pravdu, kterou člověk zná, s důvěryhodnými známými a lidmi dobré vůle — či přesněji řečeno, s rozumnými přáteli. Perzekuce nemůže zabránit dokonce ani veřejnému vyjadřování heterodoxní pravdy, protože člověk nezávislého myšlení může své názory vyjadřovat veřejně a nedojít újmy, postupuje-li při tom obezřetně. Může je vyjadřovat i tiskem, aniž se ocitne v jakémkoli nebezpečí, dokáže-li ovšem psát mezi řádky.