Herrmann & synové

  HomePage » Ukázky a recenze »

Ukázka z připravované knihy Platón

Thomas Alexander Szlezák

1. Mé dřívější práce o Platónovi se zaměřovaly na hermeneutiku dialogů, na jejich metafyziku i na analýzu do velké míry nepochopeného způsobu, jímž v detailu probíhá filosofická komunikace. (Především to jsem se snažil objasnit ve dvoudílném díle Platon und die Schriftlichkeit der Philosophie, [1985/2004].) Výběr z kratších příspěvků k těmto tématům z posledních 40 let je opětovně dostupný v souboru mých pojednání Aufsätze zur griechischen Literatur und Philosophie (2019). Jestliže po těchto studiích, z hlediska témat specificky zaměřených, následuje ještě kniha, jež shrnuje nejrůznějších stránky Platónova díla, pak je to výsledek vytrvalého naléhání přátel, ať už domácích či zahraničních, kteří mne o takovou knihu po léta žádali. Mrzí mne, že jsem je nechal čekat tak dlouho. Předkládaná kniha klade nové důrazy ve více oblastech, třeba při výkladu některých fází Platónova života či v hermeneutice dialogů a v neposlední řadě i při interpretaci Platónovy ontologie. Od Aristotelovy doby oblíbená výtka, že Platón vytváří „oddělením“ (chórismos) idejí od vnímatelných věcí jen imaginárního dvojníka zakoušeného světa (tudíž jakési zásvětí, jež z něj podle Nietzscheho dělá záhrobníka a zásvětníka), lze přesvědčivě odmítnout pouze tehdy, pokud vezmeme v úvahu antická svědectví o Platónově teorii principů. Pak se jasně ukáže, že Platón nezůstal stát u pouhého protikladu světa idejí a světa smyslů, nýbrž že měl na mysli diferencovanější ontologii, v níž od sebe roviny jsoucna – a těch Platón, jak se domníval, odhalil víc než jen dvě – nejsou „oddělitelné“ (chórista), nýbrž vyšší pronikají nižšími a určují jejich smysl.

2. V kulturním diskursu dnešní doby je Platón všudypřítomný. Pojmy jako platonismus, idealismus, idea, utopie státu a mýtus o Atlantidě se mohou vynořit v nejrůznějších souvislostech – „platonismus“ existuje například i v matematice –, aniž by bylo třeba je pokaždé znova objasňovat. Nadto byl Platón v novější době pokládán za největšího z filosofů, a to právě významnými osobnostmi 20. století; patří sem i provokativní soud Alfreda North Whiteheada, jenž se mezitím stal okřídleným obratem všech historiků filosofie, že totiž celé západní dějiny filosofie nejsou ničím jiným než řadou poznámek pod čarou k Platónovi. V tomto smyslu bychom mohli vyjít od dnešní nápadné a na různé odstíny bohaté Platónovy přítomnosti, tu se pokusit sjednotit a filosoficky interpretovat. Tento přístup by bezpochyby vedl k řadě podstatných poznatků, v ideálním případě k tomu, co je v jeho filosofii trvalé. Zároveň však existuje nebezpečí, že bychom tímto postupem mnohé ztratili. Žádná epocha nemůže dokonale integrovat do svého vlastního duchovního prostoru to, co jí minulost dává k dispozici. Neboť duchovní dějiny nejsou jen historií úspěšného osvojení, tvořivých proměn a dalšího rozvíjení toho, co jsme zdědili, nýbrž také historií ztrát a neporozumění. Vzhledem k ohromnému bohatství Platónova duchovního světa musíme od počátku počítat s tím, že každá doba pro sebe využije pouhý výsek z tohoto bohatství, a dějiny interpretací Platóna to opakovaně potvrzují. Vzdor mnohostranné historické, literární a filosofické interpretační práci posledních dvou století nepředstavuje ani naše doba nějakou výjimku. Zcela jistě je v současnosti v oběhu více podob Platóna než kdykoliv dříve. Nicméně schopností rigorózně přizpůsobit celého Platóna vlastní omezenému hledisku – ať vynecháváním, opomíjením nebo snižováním všeho, co se nehodí, či popíráním nepopiratelných textů – je současnost se všemi předcházejícími epochami minimálně srovnatelná. Snahou této knihy je ze všech sil takovýmto jednostrannostem zabránit. Tento cíl vyžaduje jistou zdrženlivost, pokud jde o vyhledávání a oslavování Platónovy skutečné či domnělé aktuálnosti. Platón jako myslitel a spisovatel obstál ve zkoušce času jako nikdo jiný. Jeho dílo nemá zapotřebí, aby bylo pokaždé znova podrobováno proměňujícímu se intelektuálnímu souhlasu a – z toho či onoho aspektu – „nově objevováno“. Proto přistupujeme k Platónovi opatrně a nepátráme po čemsi senzačně novém. „Konvenční“ přístup začínající původem a prostředím – jak napovídá úvodní věta Díogena Laertského – slibuje informace o náhodných okolnostech Platónovy historické existence, které však nelze opomenout, a poskytuje nezbytný odstup od muže, z něhož chtěly všechny epochy učinit jednoho ze „svých“ a jenž jim všem přesto zůstával stejně vzdálen.