Herrmann & synové

  HomePage » Ukázky a recenze »

Ukázka z připravované knihy Krize pravdy

Peter Trawny

Předmluva

Zuří mohutná bitva o pravdu: fake news, alternativní fakta, konspirační teorie, lživý tisk, velký reset, falšování dějin, postfaktická doba – veřejností otřásají hesla a diskuse o všechno nebo o nic. Situace je nepřehledná. Hrozí všeobecná ztráta orientace. Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o nebezpečný útok na realitu, o krizi pravdy. 
Tyto jevy nás zaměstnávají už dlouhou dobu. Nedají se přehlédnout, vnucují se, jsme jimi nakaženi. To, co ještě před pár lety bylo považováno – jako groteskní historky o tajném mezinárodním spiknutí – za nemožné či překonané, vyráží opět na povrch jako nějaký skoro zapomenutý virus z neviditelných informačních kanálů a otravuje společnost. To nezůstává bez obranné reakce: v tomto boji se nelze vyhnout sporu o interpretační monopol.
Zárodky této mohutné bitvy jsou nasnadě: jak zvládnout klimatickou krizi, když je zpochybňován status výsledků vědeckých výzkumů: jak potlačit globálně působící virus? „Dá se věřit klimatologům?“ a „Říkají nám virologové pravdu?“ jsou vlastně nemožné otázky – každopádně takové, které odvádějí od skutečných problémů. Přírodní vědy se zakládají na pravidlech, která může každý znát a u kterých není příliš důvodů k nedůvěře. Otázka by tedy byla, proč se lidé tato pravidla pokoušejí ignorovat.
Zdá se tedy, že to, co je pravdivé a nepravdivé, se neosvědčuje za pomocí poznatků a argumentů, nýbrž je výsledkem zájmových zápasů. Z historie je známo, že to, co je pravda, stanoví vítězové: nyní má nemálo lidí dojem, že to, co má být považováno za pravdivé a skutečné řídí mocné instituce. Moderní společnost jako darknet neviditelných pletich? Důležité věci se odehrávají v zákulisí?
Jednou z těchto zdánlivě neosobních institucí jsou masová média, k nimž patří rovněž média sociální. Nikdy v dějinách lidstva nedisponovala nějaká instituce utvářející realitu takovou mocí a vlivem jako ona. Média jsou prostorem, ve kterém se ona mohutná bitva takřka výlučně odehrává. Tato veřejnost hraje pro naše chápání pravdy a skutečnosti velikou roli. Už žádný život bez médií. Jsou vlastními životní stravou. Zdá se už sotva pochopitelné, že by ji někdo nechtěl konzumovat.
Proto může drastické zmatení našeho veřejného vztahu k pravdě a skutečnosti zanechat hluboké zářezy a zvraty v naší dobře fungující společnosti. Co je pravdivé a skutečné, co existuje jenom zdánlivě – toto rozlišení náleží ke conditio humana, k základnímu směřování naší existence. Avšak ačkoli je rozdíl mezi pravdivým a nepravdivým v teorii zcela jasný, v praxi může být velice mnohoznačný.
Tam, kde se jedná o média, se můžeme totiž ptát, zdali vůbec chceme veřejnost, ve které nepanuje nic než pravda: chceme společnost pravdy? Nebo nemusíme se ptát jinak, totiž kolik pravdy je společnost s to unést? Chceme vědět, jak moderní společnost ve skutečnosti funguje, jaké společenské rozdíly vytváří a uznává jako oprávněné? Chceme chápat, jaký vliv mají média na tuto nelítostnou hru? Možná že společnost žije spíše z nepravdy nežli z pravdy.
S tím souvisí další otázka: co by se stalo, kdyby politikové vbrzku skutečně začali hovořit a rozhodovat ve jménu pravdy? Kdyby se rozpustily politické strany a k moci se dostala vláda pravdy? Jak by vypadala politika pravdy? Odpověď je nasnadě – už v 19. a 20. století operovaly totalitární mocenské systémy ve jménu pravdy. Politika pravdy by mohla vyústit v teroristický režim. Je kvůli tomu lidská politika jiná nežli politika pravdy? Zřejmě ne. Ale čím tedy je?
Kromě těchto otázek po pravdě, které se týkají našeho života veřejného, existují také takové, které nás zaměstnávají pouze jako jednotlivce. Zneklidňují nás v naší intimní sféře. Proto o nich není možno diskutovat v kontextu poznatků a argumentů. Neboť náš vztah k sobě samým se pohybuje nezřídka vně těchto intelektuálních forem. Co potřebuji, po kom toužím, co miluji – všechno to se vymyká politickým a morálním kritériím, která ovládají veřejnost. A jestli někde, pak tady začíná pravda náboženská. Ta se prezentuje v dílech výtvarného umění a krásné literatury.

Pravda hraje celkově také pro umění velkou roli – a to v mnohém ohledu. Zaprvé je očividně důležité, že jsou umělecká díla pravá, že skutečně pocházejí od umělce, který je podepsal. Dále chceme umění chápat jako možnost odvést nás od skutečností tvrdého a ohyzdného života v boji o existenci. Mnozí jsou dokonce toho názoru, že umělecká díla ztělesňují pravdu jedinečným způsobem. Neukazuje Picassova Guernica hrůzy války lépe než jakékoli historické pojednání? 
Nakonec k oné mohutné bitvě patří také otázka vlastního pohlaví. Jak se jevím sám sobě a ostatním se svým tělem? Seberu odvahu k prolomení hranic biologicky fixované binárnosti biologického pohlaví (sexus) a určím jinak své vlastní pohlaví (gender)? Cítím potřebu změnit své biologické pohlaví prostřednictvím operativního zásahu? Mám pocit, že jsem vystavován se svým tělem sexistickým a rasistickým urážkám? Rozhodnutí z oblasti identitární politiky hrají stále větší roli: myšlenková a životní figura identity má ale co do činění s pravdou.

*

V masových médiích to bzučí jako v úle, jedna vzrušená debata stíhá druhou.  Vypadá to, jako by naše doba vykazovala veškeré znaky krize pravdy. Ale kdy byla tato pravda bez pochyb? Kdy v minulosti bylo tak samozřejmé, co je pravdivé a co je nepravdivé, co je skutečné a co neskutečné? Copak lidé všech časů neproblematizovali nejenom jednotlivé pravdy, nýbrž pravdu samotnou, nebylo o pravdě s jejími pravdami nutno stále rozhodovat? Skutečně, to, co dnes zažíváme, není nic jiného než to, co je pravda od prvopočátku: krize. A co je krize? Podle původu slova z medicíny: rozhodnutí na život a na smrt. Právě to je ale pravda: moc, která určuje náš život ve virulentních oblastech. Pravda je životně a smrtelně důležitá. Je nemožné existovat bez pravdy a bez s ní spojených, zčásti naprosto všedních otázek. Jak se mám tady a teď zachovat? Kam bych chtěl cestovat? Toužím po tobě? – všechno otázky, které nám takříkajíc klade pravda. Pak to ale není nikdy jenom teoretická či logická otázka. Tou je rovněž – ale ve své mnohoznačnosti je nebetyčně víc: s ní se rozhoduje, co si myslím, jak žiji a kdo jsem.
Potom je krize pravdy pravdou krize. Tato myšlenková figura – je to pouze myšlenková figura? – se vzájemně prostupuje a vytváří kruh, ze kterého pro nás není úniku. Jsme bytosti pravdy skrz na skrz, náš život stojí a padá ve světle a stínu pravdy. Je důvodem a podnětem k tomu, že filosofujeme: pravda nás vyzývá, abychom o ní přemýšleli.  Nutnost schvalovat, zamítat, požadovat či si ošklivit to, s čím se setkáváme, není bez pravdy možno pochopit. Vede nás k tomu, abychom činili tato rozlišení, abychom je žili.
Tak jako je pravda kritická, tak jsme my jejími kritiky, jejími odmítači či přitakávači. Ten, kdo se zabývá dějinami filosofie, opravdu je studuje, ten či ta si brzy povšimne, že o pravdě samotné, o její podstatě či jejím charakteru, nepanuje shoda. Mohutná bitva o pravdu – její vlny se převalují dokonce ještě mezi filosofy samotnými. Důvodem je očividně to, že pravda není jednoduše popsatelný předmět. Co je to pravda, se rozhoduje s námi. Krize pravdy – doba a místo mého života, na kterých se teprve ukáže, co je pravda a kdo jsem já. Událost, která tudíž musí být zdrojem této knihy. To je svědectví, dokument, kterému nemohu uniknout. Dokonce i kdybych se ukryl za texty a myšlenkami význačných mužů a žen, autorem této knihy bych byl pořád já. A kdybych se zapřel a objevoval se v masce baviče, čtenáři a čtenářky by to zaregistrovali a vyvodili by z toho závěry. Zvláštní, tahle pravda je jako ježek, který říká: “já už jsem tu.“
Tak tedy přicházíme, co se pravdy týče, vždycky pozdě? Zajisté. Filosofie jako přemítání o pravdě je dodatek. „Žijeme, dříve, nežli filosofujeme, existujeme, dříve, než to víme.“ Tento můj život, tato moje existence se nalézá v krizi pravdy, aniž bych to poznal – prozatím. To omezuje nároky filosofie. Není královnou pravdy. S pravdou má co dělat člověk, i bez filosofie nebo mimo ni. Kdybych byl básník nebo spisovatel, čelil bych této vlastnosti života jinak. Existují básnická díla, která jsou k pravdě kritičtější než by kdy mohla být filosofie; jsou sice vzácná, ale existují.
Na druhé straně se nedá vyloučit, že existují okamžiky, ve kterých nás v žití přeruší myšlenka a něco nám ukazuje. To nepovede hned k jinému životu, ale třeba nás upomene na možnosti, které jsme již zapomněli. Orientaci filosofie nedokáže poskytnout – na to je krize pravdy příliš hluboká, příliš mnohoznačná. Kdo to zamlčuje, patří ke zjednodušovatelům, kterých je v současnosti veliké množství. V mohutné bitvě se s pompou utkávají, a domáhají se potlesku pro své výstupy. Zjednodušování je ale filosofický hřích. Proto tato kniha dosáhla již mnohého, když dokumentuje mnohoznačnost krize pravdy: protože žádná krize by nebyla, kdyby pravda byla jednoduše pouze jedna.

*

Tato kniha je stavěná jako moje nemožná Filosofie lásky. Ačkoli jsem se nad pořadím kapitol zamýšlel, není zde kromě všudypřítomného leitmotivu žádná uspořádaná souvislost. Pokoušel jsem se tématizovat krizi pravdy ve všech možných kontextech, ve filosofii, literatuře, umění, náboženství, filmu, přírodních vědách, historii, politice, ve společenských a intimních souvislostech. Kvůli této rozmanitosti variací nebylo možno se vyhnout opakování. Ta ovšem, jak víme patří k přemítání.
Kniha zní tu a tam ironicky, někdy sentimentálně, rovněž vážně, kriticky, učeně, trpce, střízlivě, potom zase přehnaně citlivě, nezřídka nepodařeně. V souladu s tématem jsem se snažil být upřímný, v neposlední řadě vůči sobě samému. Vím ale, jak málo se to podaří. Kdo rozumí sám sobě? Možná ještě toto: vcelku vidím místo filosofie na okraji společnosti. Slouží jí ke cti, že není na rozdíl od velkochovu zvířat či zábavního průmyslu systémově relevantní. Je anormální, ba asociální. Klade odpor, je poslušna jen sama sebe, nesleduje žádný účel. Jako pravda života je – zdarma.
Lhal bych, kdyby tato kniha toho nebyla dokladem.