Milému Stefanovi

Chci přivolat zpět ty, kteří mne uvedli do města. Neboť právě dítě, jemuž v osamělých hrách roste nejtěsnější blízkost k městu, potřebuje a hledá si průvodce do jeho širšího okruhu a těmi prvními asi bývaly – pro dobře narozené měšťanské dítě, jakým jsem byl – guvernantky. S nimi se chodilo do Zoo — které se mi však vybavuje teprve mnohem později, s hlučnými vojenskými kapelami, s „alejí neřestí“ (tak říkala secese tomuto korzu) – a když ne do Zoo, pak do obory. Myslím, že první „ulici“, kterou jsem takto objevil, která mi už ničím nebyla důvěrná, nijak domovem a mezi obchody dávala pocítit vydanost napospas a na přechodech i nebezpečí, byla Schillerstrasse, o níž si rád namlouvám, že se změnila méně než ostatní ulice na západě města a že by stále ještě mohla přijmout z mlhy se vynořující scénu – záchranu „bratříčkova“ života. Cesta do obory vedla přes Herkulův most a jeho měkce spadající boky budou asi prvním úbočím, s nímž se dítě seznámilo – ve znamení krásných kamenných lvích boků, které se tyčily nad ním. Na konci Bendlerstrasse se však otevíral labyrint, jemuž nechyběla jeho Ariadné: bludná zahrada okolo Friedricha Viléma III. a královny Luisy, kteří na svých obrazy posetých empírových podstavcích, zkamenělí, jako by zprostřed květin unikali od magických rysů, které psal do písku malý kanál. Raději než k postavám se mé oči obracely k podstavci, protože co se odehrávalo na něm, byť i méně jasné co do souvislosti, bylo bližší v prostoru. Že však má tento hohenzollernský labyrint něco do sebe, to se mi potvrzuje ještě dnes v nevědomost předstírajícím, velmi banálním vzhledu prostranství na Tiergartenstrasse, kde nic neprozrazovalo, že jsme jen pár metrů vzdáleni od nejpozoruhodnějšího místa města. Tehdy muselo toto prostranství samozřejmě více než přesně odpovídat tomu, co čekalo za ním, neboť zde nebo někde nedaleko musela mít své lože ona Ariadné, v jejíž blízkosti jsem poprvé – a tak, že jsem to už nikdy úplně nezapomněl – poznal to, co mi hned, jakmile jsem na ně narazil, objasnilo slovo, které jsem tehdy sotva tříletý asi těžko znal: láska. Tady se znovu vynořuje „slečna“, jako chladný stín, který nechal zmizet milenku. Člověk asi nikdy nebude mistrem v něčem, v čem nepoznal bezmoc, a kdo tomu přitaká, ten bude také vědět, že tato bezmoc neleží na začátku nebo před usilováním o věc, nýbrž uprostřed ní. Tak nyní docházím středu svého života s Berlínem, středu, který se prostírá přes celé pozdější dětství až k počátku mých studentských let: bezmocnost před městem. Ta má dvojí základ: jednak ve velmi špatném orientačním smyslu; trvalo-li třicet let, než mi znalost pravé a levé přešla do masa a do krve, než jsem zjistil, jak se používá plán města, pak jsem si tuto slabost dlouho nepřipouštěl, a jestliže něco mohlo vystupňovat mou nechuť vzít ji na vědomí, pak to byla vytrvalost, s níž mi ji má matka otloukala o nos. Jí dávám vinu za to, že si ještě dnes neumím uvařit ani šálek kávy, jejímu sklonu z nejmenších podání ruky, způsobů chování dělat testy mé způsobilosti pro praktický život vděčím za snivou rezistenci při společné chůzi po mnou zřídka navštěvovaných ulicích City. Této rezistenci však zase za kdovíkolik z toho, co dnes zakládá mé zacházení s ulicemi města. A zvláště pohled, který se zdá nevidět třetí část z toho, co pojímá. Také si vzpomínám, že nic nebylo pro mou matku nesnesitelnější než úzkostlivost, s níž jsem při chůzi ulicemi vždy zůstával půl kroku za ní. Zdát se pomalejší, nešikovnější, hloupější, než jsem byl, tento zvyk jsem přijal na takových společných procházkách a to je spojeno s velkým nebezpečím, že uvěřím, že jsem rychlejší, šikovnější, chytřejší, než jsem.

Dlouho, vlastně už léta si pohrávám s představou, že prostor života  ̶  bios – rozčlením graficky do mapy. Dříve mi tanul na mysli plán Faru, dnes bych se přikláněl k mapě, jakou používají generální štáby, kdyby existovala taková mapa nitra měst. Ale ta zřejmě chybí, ve zneuznání budoucích bojišť. Vymyslel jsem si systém znaků a na šedém pozadí takových map by se to hemžilo barvami, kdybych na ně zanesl byty svých přátel a přítelkyň, shromaždiště rozličných kolektivů od „Hovoren“ mládežnického hnutí až ke shromaždištím komunistické mládeže, hotelové pokoje a pokoje nevěstek, které jsem poznal na jednu noc, rozhodující lavičky v oboře, školní cesty a hroby, jejichž zaplnění jsem byl přítomen, místa, na nichž se skvěly kavárny, jejichž jména jsou dnes nezvěstná a nám denně přecházela přes rty, tenisové dvorce, na nichž dnes stojí prázdné činžovní“ domy, a zlatem a štukami zdobené sály, jež hrůzy tanečních proměnily takřka v tělocvičny. Avšak chybí-li nám již toto povzbuzení, pak mám ještě jiné, které zanechává dobrý předchůdce. A to je Francouz Léon Daudet, příkladný přinejmenším v titulu svého díla, který obsahuje přesně to, co bych zde v nejlepším případě chtěl podat: Paris vécu. Žitý Berlín zní méně dobře, je však stejně skutečný. A nejedná se tu jen o tento titul, nýbrž vskutku je Paříž v řadě dobrovolných a nedobrovolných příček, jejichž řadu jsem tu zahájil guvernantkami, průvodce čtvrtý. Mám-li říci jedním slovem, zač Paříži vděčím ve věci těchto pozorování, pak je to: výhrada. Sotva by mi bylo možné oddat se vinám těchto vzpomínek na můj nejranější městský život, kdyby tu ve směru od Paříže nestály přede mnou přísně opsány obě jediné formy, v nichž tak mohu učinit legitimním způsobem, to jest se zárukou trvání, a kdyby má rezignace na realizaci první nebyla tak důkladná, jako je stálá má naděje, že se mi podaří uskutečnit druhou. První forma je stvořena v díle Marcela Prousta a rezignace na každou hru s příbuznými možnostmi najde sotva závažnější podobu než překlad, který jsem jí chtěl poskytnout. Příbuzné možnosti – existují vůbec? A jistě se sebou nestrpí žádnou hru. Co Proust tak hravě začal, stalo se vážností, která bere dech. Kdo jednou začal rozevírat vějíř vzpomínky, ten nachází stále nové články, nová žebra, žádný obraz mu nestačí, neboť poznal: každý by se dal rozvíjet, teprve v záhybech se ukrývá to, co je vlastní: onen obraz, ona chuť, ono hmatání, pro něž jsme toto všechno rozlomili, rozvinuli; a vzpomínka teď jde od malého do nejmenšího, od nejmenšího do nejnepatrnějšího, a stále silnější je to, co jí v těchto mikrokosmech vychází vstříc. Taková je smrtelná hra, s níž se zapletl Proust a v níž už těžko najde pokračovatele, jako nepotřeboval kamarády.

Nejpozoruhodnější ze všech pouličních obrazů mého raného dětství – pozoruhodnější než vjezd medvěda, který jsem sledoval po boku své guvernantky, pozoruhodnější než koňská dráha, která projížděla Schillerstrasse nebo tam měla svou konečnou stanici, je – muselo to být okolo roku 1900 – dokonale liduprázdná, jakoby vymřelá ulice, po níž bez přerušení proudily těžké hřmotící vodní masy. Byla to lokální bouřková katastrofa, do níž jsem se tu dostal, ostatně se ani jinak nemohu zbavit představy mimořádných dějů tohoto dne; myslím dokonce, že nás ze školy poslali znovu domů. Každopádně i z této situace zůstal varovný signál; musel jsem být na pokraji sil a uprostřed asfaltové ulice jsem se cítil vydán všanc přírodním silám, mezi obřími stromy pralesa bych nebyl opuštěnější než tady na Kurfűrstenstrasse mezi vodními sloupy. Jak jsem dosáhl obou bronzových lvích tlam na domovních dveřích, to už nevím.

Jízdy k nádraží v hrkající drožce, která jezdila tmou podél Kanálu Zemské obrany a v jejíchž špinavých polštářích, krátce předtím, než to aspoň na pár týdnů skončilo, se ještě jednou sklíčeně a mocně nastolilo večerní bytí pospolu v salónu nebo v obývacím pokoji rodičovského typu. Nikoli to, co bylo přede mnou, na mne tak tíživě doléhalo, nebylo to vlastně ani loučení s tím, co bylo, nýbrž to, co zůstávalo, co přetrvávalo; co se samo tvrdilo ještě v této první etapě cesty. Většinou bývalo cílem takových jízd Anhaltské nádraží – jezdilo se do Suderode nebo do Hahnenklee, do Bad Salzschlirf nebo – v pozdějších letech – do Freudenstadtu. Ale tu a tam to bývalo i Arendsee nebo Heiligendamm, a to se jezdívalo ze Štětínského nádraží. Bylo to tuším od této doby, že se mi písečná krajina Baltu vynořovala tady v Chausseestrasse jako fata morgana, opřena jen o žluté písečné barvy nádražní budovy, a za jejími zdmi představa bezmezně se rozevírajícího horizontu. 

Čtvrtý průvodce. Nevyznat se v nějakém městě – to může být nezajímavé a banální. Potřebuje to neznalost – jinak nic. Avšak ve městě zabloudit – jako se dá zabloudit v lese – to už si žádá jiného školení. Štíty a názvy ulic, chodci, střechy, kiosky nebo výčepy musí promlouvat k bloudícímu jako jehličí, které v lese praská pod nohama, jako lekající křik bukače z dálky, jako náhlé ticho mýtiny, v jejímž středu vystřeluje lilie. Tato umění bloudit mne naučila Paříž; naplnila sen, jehož nejranější stopy byly labyrinty na pijácích mých školních sešitů. Nemohu také popřít, že jsem se dostal do jeho centra, komory s Mínótaurem, pouze měla mytologická obluda tři hlavy; totiž hlavy obyvatel malého bordelu v Rue La Harpe, do něhož jsem vstoupil s vynaložením posledních sil (a naštěstí nikoli bez nitě jedné Ariadny). Dostálo-li to však mým nejvíce skličujícím očekáváním, pak z druhé strany to předčilo má grafická snění. Paříž, jak se mi otevřela v proudu hermetické tradice, kterou mohu sledovat zpět přinejmenším až k Rilkemu a jejímž tehdejším strážcem byl Franz Hessel, však spíše než bludnou zahradou byla bludnou štolou. Je nemožné odmyslet si od mých nekonečných flanérií podsvětí metra a dráhy Sever-Jihu, které se stovkami šachet otevírá po celém městě.

A pak pátý průvodce: Franz Hessel. Nemyslím jeho knihu Procházky po Berlíně, která vznikla až později, nýbrž ono „doslavování“, které teď bylo našim společným pařížským procházkám dopřáno v domovském městě jako v nějakém přístavu, jehož molo se pod kroky nejistých námořníků někdy ještě vlnivě zdvihá a klesá. Středem těchto doslav byla však „zelená louka“ — postel, která ještě trůní, zatímco kolem se rozkládají pohovky, a na které jsme pořádali malou příjemnou východně vybledlou dohru velkých slavností spánku, jimiž před pár lety v Paříži zahájili surrealisté svou reakční dráhu, aniž by to věděli, takže se na nich vyplnil výrok, že svým věrným dává Pán vše ve spánku. Na tuto louku jsme rozprostřeli, co jsme doma ještě měli rádi na ženách, ale nebylo toho mnoho. Pod spuštěnými víčky zasahoval pohled palmy, karyatidy, skleněná okna, výklenky, z nichž se jako první kapitola nauky o tomto městě vyvinula „mytologie zoologické zahrady“, často lépe než v průvanu schodišť. Mytologie prospívala a dařilo se jí, protože jsme byli dost chytří, abychom k sobě stáhli přítelkyně z bytů této čtvrti a byli celkově věrní pařížské zvyklosti, že člověk obývá quartier. V Berlíně je ovšem quartier bohužel věcí lépe situovaných, ani Wedding, ani Reinickendorf, ani Tegel jím nejsou tolik jako Ménilmontant, Auteuil nebo Reuilly. O to krásnější bývaly loupeživé výpravy v neděli odpoledne, na nichž byla objevena Moabitská pasáž, Štětínský tunel nebo svoboda před Wallnerským divadlem. Byla mezi námi jedna fotografka. A když myslím na Berlín, zdá se mi, že ta stránka města, kterou jsme tenkrát sledovali, je ta jediná, která je skutečně přístupná fotografickému snímku. Čím blíže totiž přistupujeme k dnešnímu tekoucímu, funkcionálnímu bytí města, tím více se scvrkává okruh toho, co lze fotografovat; kdosi správně poznamenal, že například z nějaké moderní továrny už fotograf sotva přenese na desku něco podstatného. Takové obrazy můžeme možná přirovnat k nádražím, která v této době, kdy železnice začíná zastarávat, už obecně také neposkytují pravý „vjezd“, v němž se město odvíjí od svého obvodu, svých vnějších čtvrtí jako na příjezdových silnicích automobilisty. Nádraží dává jakoby návod na překvapivý manévr, který je však zastaralý, naráží jen na to staré, a nejinak je tomu s fotografií, dokonce s momentkou. Teprve filmu se otevírají optické příjezdové cesty do bytnosti města, jaké vedou automobilistu do nové City.

Tento přehled by si však nezasluhoval důvěru, kdyby nevydal počet z média, v němž jedině se tyto obrazy představují a nabývají transparence, ve kterém se, jakkoli zastřeně, jako hřebeny hor vynořují linie přicházejícího. Tímto médiem je přítomnost píšícího. Z té nyní prokládá sled své zkušenosti dalším řezem. Rozpoznává v nich nové a nezvyklé členění. Nejprve rané dětství, které ho uzavřelo do jeho obytné čtvrti – na starý nebo nový západ, který třída, jež ho určila jako svého příslušníka, obývala v onom postoji ze směsi sebevědomí a resentimentu, postoji, který z této čtvrti udělal ghetto propůjčené jí v léno. Každopádně byl uzavřen v této čtvrti blahobytných, aniž by vědělo nějaké jiné. Chudí – ti pro bohaté děti jeho generace žili na venkově. A dokázal-li si v tomto svém prvním období představit chudáka, pak aniž by znal jméno a původ, jen v obraze žebráka, který je vlastně bohatcem bez peněz, protože – vyňat z výrobního procesu a vykořisťování, jež se z něho ještě nedá vyabstrahovat, chová se ke svému strádání stejně kontemplativně jako bohatec ke svému jmění. Jeho první exkurs do světa bídy byl příznačně písemný (možná jen náhodou jeden z jeho prvních), totiž zobrazení distributora lístků a jeho pokoření chováním publika, které si nedalo tu námahu, aby si nabízený lístek aspoň vzalo, takže tento chudák – tak příběh končil – se celého balíku tajně zbavil. Jistě značně neplodné pročištění stavu věcí, ve kterém se již ohlašuje únik do sabotáže a anarchismu, který později intelektuálovi tolik ztížil možnost vhledu do věcí. Možná že tutéž sabotáž skutečného společenského bytí najdeme znovu v onom líčení chování při chůzi City, v podobě svéhlavé výhrady nikdy s nikým netvořit frontu, i kdyby to byla vlastní matka. Každopádně není pochyb o tom, že pocit prvního překročení prahu své třídy se podílel na bezpříkladné fascinaci, s níž jsme na ulici poprvé oslovovali nevěstku. Na počátku tohoto překročení sociálního prahu však stále bylo i překročení prahu topografického, tak, že celé ulice byly takto objeveny ve znamení prostituce. Bylo to však skutečně překročení, nebylo to spíše svéhlavě vilné setrvávání na prahu, váhání, které má pádný motiv v okolnosti, že tento práh vede do nicoty? Nesčetná jsou však ve velkých městech místa, na nichž člověk stojí na prahu nicoty a nevěstky jsou jakoby láry tohoto kultu nicoty a stojí ve dveřích činžáků a na jemněji znějícím asfaltu perónů. Tak jsem se na těchto potulkách sblížil zvláště s nádražími, která malí své obvody stejně jako města: Slezské, Štětínské, Zhořelecké, Nádraží Friedrichstrasse.

Jako existují dětské pohádky, v nichž nějaká čarodějnice nebo i víla ovládá celý les, tak jsem jako dítě znal celou ulici, kterou měla pod sebou jedna žena a kterou vyplňovala, ačkoli vždy trůnila ve svém vikýři, na minutu vzdáleném od domu, v němž jsem se narodil: teta Lehmannová. Byla místodržitelkou Steglitzské ulice. K jejímu pokoji se stoupalo prudce po schodech hned za předsíní; byla na nich tma, dokud se neotevřely dveře do pokoje a křehký hlas nenabídl skleněně dobrý den a nedal pokyn, aby se nám na stůl postavil skleněný rombus, který obklopoval důl, v němž malí mužíci táhli vozíky, oháněli se špičáky, lucernami svítili do štol, v těžních klecích byli stále v pohybu nahoru a dolů. Kvůli této tetě a jejímu dolu se pro mě Steglitzská ulice už nemohla jmenovat po Steglitzi. Stehlík v kleci vykazoval více podobnosti s touto ulicí, v níž ve svém vikýři sídlila teta, než berlínské předměstí, které mi nic neříkalo. Místo, kde Steglitzská ústí do Genthinské, patří k těm, kterých se nejméně dotkly změny posledních třiceti let. V zadních částech domů a v podkrovích se tu jako strážkyně minulosti usadilo mnoho nevěstek, které za inflace daly okolí pověst, že je jevištěm nejničemnějších kratochvílí. Samozřejmě, že se nikdo nemohl dozvědět poschodí, na nichž se pokoje zchudlých a klíny jejich dcer otevíraly bohatým Američanům.

Když jsem takto stoupal do schodů, před sebou nic než boty a lýtka, v uších šoupání stovek nohou, zmocnila se mě – na to se myslím pamatuji – často nechuť být nacpán do této masy a znovu, jako na oněch procházkách po City s matkou, se mi osamělost ukázala jako jediný stav hodný člověka. Velmi pochopitelné, neboť taková žákovská masa je jednou z nejbeztvarejších a nejnedůstojnějších a svou měšťanskou povahu prozrazuje už v tom, že jako každé shromáždění této třídy za našich dnů představuje nejrudimentárnější organizační formu, jakou její jednotlivé údy dokáží dát svému vzájemnému poměru. Chodby s třídami, které se nakonec otevíraly před příchozím, patří k hrůzám, které se ve mně uhnízdily nejpevněji, v mých snech totiž, které se na monotonii, studené tuposti, jež na člověka udeřila při každém překročení třídního prahu, pomstily tím, že se staly jevištěm nejvýstřednějších pochodů. Jako fólie často slouží známý strach, že musíme podruhé (za horších podmínek) skládat maturitu, a do této situace mě nedostávalo nic než zpupnost nebo lehkomyslnost. Tyto prostory se nepochybně hodí ke snovému zpřítomnění, něco z něho v sobě má i střízlivá vzpomínka, v níž ze mě kamenné schody, do jakých jsem se pětkrát i vícekrát denně musel hnát, vylučují vlhký zápach potu. Škola, která zvnějšku vyhlížela dobře, patřila svou architekturou a polohou k nejbezútěšnějším. Odpovídala svému znamení, sádrové soše císaře Friedricha, která byla nepatrně a kormutlivě odstavena před požární zeď v odlehlém koutě dvora, upřednostňovaném však hordami chlapců, kteří si tu hráli na vojáky. Jedna školní legenda, pokud se nemýlím, označovala toto odstavení jako založení. Tento pomník na rozdíl od tříd nikdo neomýval a v průběhu let se na něm usadila značná vrstva špíny a sazí. Ještě dnes stojí na místě svého určení. Denně na něj však prší saze z projíždějících tramvají. Je zcela nemožné, že by můj zakořeněný odpor k tramvajím pocházel z této doby, protože každý, kdo seděl za okny, se mi zdál hoden závisti. Jemu neříkaly nic školní hodiny, které vládly nad našimi hlavami, a aniž by to třeba jen tušil, křižoval naši neviditelně zamřížovanou hodinovou klec. Vidět jsme ho ostatně mohli jen o přestávkách, neboť okna tříd byla ve své spodní části z mléčného skla. „Putující oblaka, plavčíci vzduchu“ mělo pro nás dokonalou preciznost, jakou tento verš má jen pro zajatce. Z tříd mi ostatně nezůstalo v paměti nic víc než tyto přesné zajatecké emblémy: totiž tabulky z mléčného skla a infámní, ze dřeva vyřezávané supraporty ve formě cimbuří. Nedivil bych se, kdyby mi někdo vyprávěl, že i skříně měly taková ověnčení, o obrazech císaře na zdech ani nemluvě. Heraldická a rytířská tupost se stkvěla, kde se jen dalo. V aule se však nejslavnostněji spojila se secesí. Neohrabaný extravagantní ornament se strnulými šedě zelenými články se táhl po výplni jejích zdí. Předmětné vztahy se v něm daly najít stejně málo jako historické; nikde se oku nenabízelo nejmenší útočiště, zatímco ucho bylo bezmocně vystaveno chrastění bláznovských oslovení. Ale přece, mezi akcemi v této aule je jedna pozoruhodná účinkem, který na mne po léta měla. Byla to maturitní slavnost na rozloučenou. Tady, jako na několika jiných místech, nacházím ve své paměti pevně fixovaná slova, výrazy, verše, které jako tvárná, později však vychladlá masa v sobě uchovaly otisk srážky mezi větším kolektivem a mnou. Tak jako jistý druh významuplných snů ve slovech přetrvává probuzení, když všechny snové obsahy se jinak už rozplynuly, tak zde zůstala stát izolovaná slova jako znamení katastrofálních setkání. K nim patří to, v němž se pro mě zhustila celá atmosféra školy; slyšel jsem ho, když jsem poprvé, poté, co jsem předtím dostával jen soukromé hodiny, byl jedno odpoledne kvůli zkoušce poslán do školy císaře Friedricha, která však tehdy ještě stála v Pasovské ulici. Toto slovo pro mne ještě dnes lpí na líné, tlusté a nehezké chlapecké figuře a znělo: vůdce stáda. Více už z tohoto nejranějšího školního zážitku nezbylo. Něco podobného se opakovalo asi o šest let později, když jsem za podivných a hrozivých poměrů strávil svůj první den v Haubindě a jeden vůči mně nepřátelsky vystupující, hrubě vyhlížející dlouhán – nehrál ve třídě malou roli – se mě zeptal, mám-li už za sebou svůj věk. Tento běžný výraz žákovského jazyka mi byl úplně neznámý. Otevřela se přede mnou propast, kterou jsem se pokusil překlenout rázným protestem. Tady v aule to zase byly verše, jimiž začínala píseň na rozloučenou, zpívaná školním sborem maturantů: „Naposled teď, bratře, / dáme ti ještě krátce / na cestu doprovod“ a následovalo pak ještě něco s „věrně po boku“ – byly to každopádně tyto verše, které mi každý rok dovolily vzít míru své slabosti. Neboť jakkoli hmatatelně mi tento zlořečený školní provoz ležel denně před očima: melodie této písně se mi zdála halit rozloučení s tímto peklem do nekonečné lítostivosti. Když pak ovšem byla jednoho dne směrována na mne a mou třídu, musela kolem mne projít shovívavěji, neboť už o tom nic nevím. Zajímavější je jiný verš, který jsem jednou zaslechl v šatně vedle tělocvičny, když jsem se po hodině oblékal, a který pro mě zůstal nezapomenutelný. Proč? Možná proto, že „Schulze“ – tak se jmenoval rozverný chlapec, který ho znal, byl velmi hezký, možná proto, že se mi zdál správný, nejspíše však proto, že se velmi hodil k situaci, v níž padl, k přehnané militaristické náladě: „Kdo nikdy nespěchá, nikdy se nehoní / co je mu po ní / po neurastenii.“

(...)

Jestliže píšu lepší němčinou než většina spisovatelů mé generace, pak za to z velké části vděčím dvacetiletému dodržování jediného malého pravidla. To zní: nikdy nepoužívat slovo „já“, vyjma v dopisech. Výjimky, které jsem si od tohoto předpisu povolil, by se daly spočítat. To mělo zvláštní následek, který nejúžeji souvisí s těmito poznámkami. Když mi jednoho dne byl učiněn návrh, abych pro jeden časopis volnou, subjektivní formou napsal sérii glos o všem, co by se mi den za dnem zdálo na Berlínu pozoruhodné – a když jsem souhlasil –, tu se najednou ukázalo, že tento subjekt, který byl po léta zvyklý zůstávat v pozadí, se teď nenechá tak snadno uprosit na rampu. Avšak dalek toho, aby protestoval, přidržel se spíše lsti, a to tak úspěšně, že ohlédnutí za tím, čím se pro mne Berlín v průběhu let stal, jsem považoval za danou „předmluvu“ takových glos. Jestliže nyní již tato předmluva ve svém rozsahu dalece překračuje onen prostor, který byl určen glosám, pak je to nejen tajemné dílo vzpomínky – která je vlastně schopností nekonečných interpolací v tom, co se stalo –, nýbrž zároveň opatření subjektu, který v zastoupení svého „já“ smí požadovat, aby nebyl prodáván. Existuje však v Berlíně jedno místo, s nímž je tento subjekt spjat hlouběji než s kterýmkoli jiným, které v něm vědomě zažil. Jistě existovala místa, na nichž mu bylo určeno udělat stejně hluboké nebo stejně otřásající zkušenosti, ale na žádném z nich se místo samo nezapletlo tak nevymanitelně do dění. Místo, o kterém mluvím, je čtvrť okolo obory. V zadním křídle jednoho z domů, které tam stojí nejblíže nadjezdu městské dráhy, se nacházel „Domov“. Byl to malý byt, který jsem si pronajal spolu se studentem Ernstem Joëlem. Jak jsme se na tom dohodli, si už nemohu vzpomenout; jednoduché to však asi nebylo, protože studentská skupina „pro sociální práci“, kterou Joël vedl, byla hlavním cílem mých útoků během semestru, v němž mi připadlo předsednictví berlínského svobodného studentstva, a Joël podepsal nájemní smlouvu právě jako vůdce „Sociální skupiny“, zatímco můj příspěvek zajišťoval na Domov práva „Hovorně“. Rozdělení prostorů mezi obě skupiny – ať už mělo časový či prostorový charakter – bylo velmi ostré a roli pro mne každopádně hrála pouze skupina kolem Hovorny. Se spolukontrahentem Ernstem Joëlem jsme si byli cizí a já ještě netušil, jak kouzelný aspekt města mi za patnáct let právě on ukáže. Tak se mi jeho obraz vynořuje na tomto místě jen jako odpověď na otázku, není-li čtyřicítka příliš raný věk na to, aby člověk vyvolával nejdůležitější vzpomínky vlastního života. Neboť tento obraz je již obrazem mrtvého, a kdo ví, jak by mi vzpomínkou mohl ulehčit přechod přes tento práh, a třeba i vzpomínkou na to nejpovrchnější. K tomu druhému neměl žádný přístup a ze všech, kteří ho kdy měli, jsem zůstal jediný. Nikdy bych si nemyslel, že ho touto cestou – topografickou – budu ještě jednou hledat. Když si teď však znovu vyvolávám v paměti ten první rozběh, který jsem – je tomu už více než deset let – v tomto směru učinil, pak dopadá srovnání ve prospěch tohoto mladšího a skromnějšího. Bylo to tenkrát v Heidelbergu a jistě v ponoření do práce, když jsem se v úvahách nad podstatou lyriky pokoušel zaklínat podobu svého přítele Fritze Heinleho, okolo kterého se řadí všechny ony události v Domově a s nímž také mizí. Fritz Heinle byl básník a ze všech ten jediný, s kým jsem se nesetkal v „životě“, nýbrž v jeho poezii. Zemřel, když mu bylo devatenáct, a nebylo možné setkat se s ním jinak. A přece tento první pokus zaklínat prostor jeho života v prostoru lyrické poezie vyšel naprázdno a ono nesdělitelné ve zkušenosti, z níž vyrostla přednáška, ve které jsem se o to pokoušel, došlo nezadržitelně svého práva v neporozumění a ve snobismu posluchačů, kteří si ji vyslechli v domě Marianne Weberové. Jakkoli od té doby vybledla má vzpomínka, jakkoli málo jsem ještě schopen složit si účty z prostorů v „Domově“, přece se mi dnes zdá oprávněnější pokus překreslit po mrtvém prostor, v němž žil, ba i pokoj, v němž byl „hlášen“, než pokus obejmout duchovní prostor, v němž básnil. Možná je tomu tak i proto, že v tomto posledním, nejdůležitějším roce svého života prošel prostorem, v němž jsem se narodil. Heinleho Berlín byl zároveň Berlínem „Domova“. V tomto posledním období bydlel v jeho nejtěsnější blízkosti, v pokoji ve čtvrtém poschodí jednoho domu v Klopstockově ulici. Tam jsem ho jednou navštívil. Bylo to po dlouhém odloučení, které způsobila vážná roztržka. Ještě dnes si však vzpomínám na ten úsměv, který mi vyvážil neblahost celých těch týdnů odloučení a s nímž se, zřejmě téměř bez souvislosti, obrátil k jakémusi zaklínadlu, které vyléčilo zraněného. Později – když nadešlo jitro, ve kterém mne probudil spěšný dopis se slovy: „Najdete nás ležet v Domově“ – když Heinle a jeho přítelkyně byli mrtví, zůstala tato končina na nějakou dobu ještě středem setkání těch, kteří přežili. Když si ji však dnes vyvolávám v paměti, s jejími staromódními poschoďovými domy, s jejími mnoha v létě opylenými stromy, s těžkopádnými železnými a kamennými konstrukcemi městské dráhy, která se jí táhne, s několika ve velkých odstupech projíždějícími tramvajemi, s líně tekoucí vodou Kanálu Zemské obrany, který ji dělil od proletářských čtvrtí Moabitu, se skvostnými skupinami stromů zámeckého parku, mezi něž se nesmělo vstupovat, a s nevyslovitelně obyčejnými loveckými skupinami, které se z boku blíží k veliké hvězdě  ̶  je pro mne dnes toto místo v prostoru, v němž jsme tenkrát náhodně otevřeli náš Domov, nejpřísnějším obrazným výrazem dějinného místa, které tenkrát zaujímala tato poslední skutečná elita měšťanského Berlína. Propasti velké války stála tak blízko jako její Domov příkrému spádu Kanálu Zemské obrany, od proletářské mládeže byla oddělena stejně přísně jako domy této rentiérské čtvrti od domů Moabitu a byla poslední svého kmene, stejně jako obyvatelé oněch poschoďových domů byli posledními, kteří dožadující se stín vyděděných mohli zapřísahat filantropickými ceremoniemi. Přesto – nebo právě proto – je jisté, že nikdy později už město Berlín nevstoupilo tak mocně do mého bytí jako v oné epoše, kdy jsme si mysleli, že ji samu můžeme nechat nedotčenu, abychom v ní jen zlepšili školy, jen zlomili nelidskost rodičů jejích chovanců, dali v ní místo slovům Hőlderlinovým nebo Georgovýrn. Byl to nejkrajnější, heroický pokus změnit postoj lidí, aniž bychom napadli jejich vztahy. Nevěděli jsme, že musel ztroskotat, sotva však byl mezi námi někdo, koho by takové vědění dokázalo přeladit. A stejně dobře jako tenkrát, i když na základě úplně jiných úvah, dnes chápu, že středobodem našeho spojování musel být „jazyk mládí“. Také dnes neznám žádný skutečnější výraz naší bezmoci než onen boj, který se nám tenkrát jevil jako vrchol naší síly a zpupnosti, i když stín zániku, který na nás vrhlo neporozumění přísedících, byl jen zřídka citelnější než toho večera. Myslím tu na Heinleho a na sebe, kteří jsme se na jednom večeru Akce dostali ke slovu. Původně byla plánována pouze má řeč a ta měla název Mládí. Bylo pro mne samozřejmé, že dříve, než byl její text přednesen, byl již znám v našem nejužším kroužku. Sotva se to však stalo, vznesl nárok Heinle. Ať už proto, že chtěl sám mluvit, nebo proto, že mi chtěl podsunout změny, které jsem odmítal – došlo k prudké hádce a jako vždy při takových příležitostech to byla celá existence svářících se, co bylo nasazováno – na Heinleho straně nejmladší z oněch tří sester, okolo nichž tehdy gravitovaly nejdůležitější události, jako by soužití židovské vdovy s jejími třemi dcerami poskytovalo daný opěrný bod skupině, která se vážně brala za zničení rodiny. Zkrátka, ona dívka podpořila přítele v jeho nárocích. Ale ani já jsem nechtěl ustoupit. Tak se stalo, že na onom večeru „Akce“ byly před žasnoucím, avšak jen málo nakloněným publikem předneseny dvě řeči stejného názvu a téměř stejného znění, a ve skutečnosti ani pole činnosti ,,Hnutí mládeže“ nebylo větší než to, které mezi sebou svíraly nuance těchto řečí. Když dnes myslím na obě ty řeči, chtěl bych je přirovnat k oněm o sebe bijícím ostrovům z báje o Argonautech, k Symplegadám, mezi nimiž žádná loď nepropluje bez úhony a, tenkrát, moře lásky a nenávisti mezi nimi dmulo své vlny. Schůze měšťanské inteligence byly tenkrát mnohem častější než dnes, protože tato dosud nepoznala své meze. My však smíme říci, že jsme tyto meze cítili, i když ještě mnoho času mělo uplynout, než uzrálo poznání, že nikdo nemůže zlepšit školu a rodičovský dům, kdo nerozbořil stát, který je potřebuje špatné. Cítili jsme tyto meze, když jsme naše Hovorny, na nichž chlapci mluvili o brutalitách, které museli doma vytrpět, pořádali v salónech, za něž jsme děkovali laskavosti rodičů, kteří v zásadě nesmýšleli jinak než ti, proti kterým jsme se chtěli obrátit. Cítili jsme je, když jsme později naše literární večery pořádali v hospodských salóncích, v nichž jsme si v žádném okamžiku nebyli jisti před obsluhujícími číšníky, cítili jsme je, když jsme své přítelkyně museli přijímat v pokojích zařízených drahým nábytkem, které jsme se nesměli odvážit zamknout, cítili jsme je v dohadování se s majiteli sálů a vrátnými, s příbuznými a poručníky A když pak konečně, po osmém srpnu 1914, přišly dny, kdy ti z nás, kteří byli nejblíže mrtvým, se u od sebe nechtěli odloučit, dokud nebyli pohřbeni, tu jsme je cítili v potupě, že někdo z nás mohl najít jediné útočiště v dvojsmyslném hotelu na Stuttgartském nádraží. Dokonce i hřbitov nám vykázal hranice, které město stanovilo všemu, co nám leželo na srdci: bylo nemožné opatřit těm dvěma, kteří společně zemřeli, hrob na jednom. a témže hřbitově. Ale byly to dny, jež mě připravily pro náhled, který jsem později získal, a které mi daly přesvědčeni, že ani město Berlín nepřijde o jizvy boje a lepší řád. – Procházím-li dnes náhodně ulicemi této čtvrti, pak do nich vstupuji se stejnou stísněností, s jakou vstupujeme do komory, do níž už léta nikdo nevešel. Možná tam uvnitř vězí ještě něco hodnotného, ale nikdo se vtom už nevyzná.  A skutečné je dnes tato mrtvá čtvrť se svými vysokými činžovními domy odkladným prostorem měšťanstva ze západu.

To byla doba, kdy pro nás hrály roli berlínské kavárny. Vzpomínám si ještě na tu první, která ve mně zanechala silný dojem. Bylo to mnohem dříve, bezprostředně po maturitě. Dnes již Victoriacafé, v němž tenkrát ve tři hodiny ráno končila první společná potulka, nestojí. Na jeho místo – na rohu Friedrichovy a ulice Pod lipami – nastoupila jedna z hlučných luxusních kaváren nového Berlína, vůči níž se pro mne ona starší, jakkoli luxusní ve své době byla, vyjímá se vším kouzlem doby lustrů, zrcadlových mód a plyšového komfortu. Tato stará kavárna Victoriacafé byla tehdy naší poslední stanicí a dosáhli jsme ji zřejmě už jen jako malý kroužek. Musela už být víc než z poloviny prázdná – každopádně už mezi závoji, které dnes leží před obrazem, nepoznávám nikoho než pár nevěstek, které působily dojmem, že celou kavárnu mají jen pro sebe. Nezůstali jsme dlouho a nevím, jestli jsem do Victoriacafé, které někdy krátce poté muselo zmizet, ještě někdy vstoupil, Ještě nenadešel čas, kdy se mi návštěva kavárny stala denní životní potřebou, a byl to těžko Berlín, co ve mně tuto neřest vypěstovalo, třebaže by se později mohla i přizpůsobit lokálům tohoto města, jehož požitkářství je příliš vypjaté a vědomé, než aby mohlo znát skutečné kavárny. Naše první kavárna byla také spíše strategickým příbytkem než místem siesty. A tím je to už nezaměnitelně řečeno: jak známo, hlavním sídlem bohémy bylo až do prvních let války Café des Westens. V této kavárně jsme všichni společně seděli v prvních srpnových dnech a volili mezi kasárnami, na které směřoval útok dobrovolníků. Naše volba padla na kavalerii v ulici Bellealliance, a jednoho brzkého dne jsem tu také nastoupil – bez jiskry válečného nadšeni v srdci, ale jakkoli rezervovaný jsem byl ve svých myšlenkách, podle nichž se mohlo jednat jen o to, abych si při nevyhnutelném nástupu zajistil místo mezi přáteli, v přívalu těl, který se tehdy hromadil před branami kasáren, bylo i mé místo. Ovšem jen na dva dny. Osmého došlo k události, která pro mne nadlouho nechala toto město a tuto válku zapadnout. Často jsem v Café des Westens vídal Heinleho. Schůzky jsme tu mívali většinou pozdě, okolo dvanácté hodiny. Nemohu vlastně říci, že bychom měli nějaký vztah k literární bohémě, která tu ve dne v noci schůzovala, byli jsme skupina sama pro sebe, svět našeho „hnutí“ byl jiný než svět emancipovaných, kteří nás obklopovali, a dotyky s nimi byly jen velmi letmé. Prostředníkem mezi oběma byl po jistou dobu Franz Pfemfert, vydavatel Aktion; naše vztahy s ním byly čistě machiavellistického charakteru. Také Else Lasker-Schillerová mne jednou přitáhla ke svému stolu; k vidění tu býval Wieland Herzfelde, tehdy mladý student, Simon Guttmann, o němž ještě bude řeč, tím se však tento výčet dostal na hranici našeho užšího světa. Myslím, že kavárně byl náš svět cizí; horečnaté soustředění, do něhož nás uvrhla starost o tolik navzájem si konkurujících akcí, organizování Svobodného studentstva a rozvíjení Hovoren, příprava našich přednášek na větších studentských shromážděních, pomoc utiskovaným kamarádům, péče o ty, kteří byli ohroženi zápletkami v záležitostech přátelství a lásky – to všechno nás dělilo od saturované, sebevědomější bohémy, která nás obklopovala. Heinle z ní tuším toho či onoho znal blíže, například malíře Ludwiga Meidnera, který ho maloval, tento vztah však pro nás zůstal neplodný. Ve Švýcarsku jsem se pak jednoho dne dočetl, že Café des Westens bylo uzavřeno. Moc domácky jsem se v něm nikdy necítil. Tehdy jsem ještě neměl onu vášeň čekání, bez níž se člověk nenaučí vnímat důkladně všechny příjemnosti kavárny. A jestliže se vidím, jak kterési noci čekám na pohovce, která stála u jednoho z prostředních pilířů v zakouřené místnosti, pak to bylo spíše horečnaté čekání na výsledek nějakého jednání v Hovorně nebo na vyjednavače, kteří vstupovali do akce pokaždé, když napětí dosáhlo nesnesitelného stupně. Mnohem důvěrnější pro mne byla sousední kavárna, jejíž začátky spadají ještě do doby, o níž zde mluvím. To je Prinzesscafé. Pokouší-li se někdo o „fyziologii kaváren“, pustí se nejprve do nejpovrchnějšího třídění na profesní a zábavní lokály. Odhlédneme-li však od nejdotěrnějších, průmyslově provozovaných zábavních zařízení, všimneme si, že v dějinách většiny lokálů se oba typy funkcí překrývají. Obzvláště hmatatelný příklad pro to nabízí historie Románské kavárny od doby, kdy majitel Café des Westens posadil stálé hosty před dveře. Velmi brzy přijala bohému Románská kavárna a v letech bezprostředně po válce se tu bohéma mohla cítit jako pán domu. Legendární, nyní již mrtvý donašeč novin Richard – hrbáč, který pro svou špatnou pověst byl v těchto kruzích chován v úctě – byl emblémem jejího panství. Když nastala v Německu znovu konjunktura, ztratila bohéma viditelně onu hrozivou atmosféru, která se kolem ní šířila ještě v době expresionistických revolučních manifestů. Měšťák revidoval svůj vztah k obyvatelům Café Grőssenwahn (tak se Románské kavárně začalo brzy říkat) a shledal všechno při starém. V tomto okamžiku se fyziognomie Románské kavárny začala měnit. „Umělci“ ustupovali do pozadí, aby se stále více stávali součástí inventáře, a buržoazie – zastoupená burziány, manažery, filmovými a divadelními agenty, literárně interesovanými obchodními příručími – začala zabírat místo – a měnit ho v zábavní lokál. Neboť k nejprimitivnějším a nejnepostradatelnějším rozptýlením obyvatele velkoměsta, který je uprostřed nekonečně mnohotvárného sociálního prostředí nacpán do sociální struktury své kanceláře a své rodiny, patří ponořit se do jiného prostředí, a čím exotičtější toto je, tím lépe. Odtud umělecké a zločinecké lokály. Rozdíl mezi oběma je v tomto ohledu pouze nepatrný, Historie berlínských lokálů je z velké části historií vrstev publika, z nichž ta, která ovládla parket, ho musí vyklízet těm, které postupně následují a vstupují na scénu. Takovou scénou bylo pro Heinleho a pro mne Prinzesscafé, do něhož jsme se snažili vstupovat jako majitelé lóží. To je třeba vzít téměř doslova: neboť tato kavárna, navržená Lucianem Bernhardem, tehdy velmi vyhledávaným architektem interiérů a kreslířem plakátů, dávala svým návštěvníkům k dispozici spoustu tichých zálivů či lóží, stála historicky uprostřed mezi chambres séparées moka-tančírnami. Kterému profesnímu stavu tento lokál sloužil v prvé řadě, je proto jasné. A když už jsme do něj vstupovali, ba na jistou dobu z něho udělali svůj stálý lokál, pak to bylo jistě kvůli kokotám. Heinle tehdy psal ,,Prinzess-Café“. „Dveře zpěvem uvádějí chlad.“ Neměli jsme v úmyslu dělat si v této kavárně známosti. Naopak – co nás zde přitahovalo, bylo to, že jsme se ocitli v prostředí, které nás izolovalo. Každé vymezení vůči literárním kruhům města nám bylo vhod. Toto ovšem více než každé jiné. Což souviselo především s kokotami. To však vede do podzemní vrstvy tohoto mládežnického hnutí“, jejíž vchod se nacházel v jednom ateliéru na Halensee, na který si vzpomeneme později. Je dost možné, že S. Guttmann, jeho obyvatel, se s námi občas setkával i tady. V paměti mi to nezůstalo, neboť lidé na tomto místě ustupovali více než jinde před lokálem do pozadí a nikdo z nich mi není tak přítomný jako opuštěný, téměř kruhový, fialovým plátnem potažený a fialově osvětlený prostor horního poschodí, v němž mnoho míst bylo vždy prázdných, zatímco na jiných se milostné páry snažily zabírat co nejméně místa. Říkal jsem tomuto kruhu „anatomie“. Později, když už tato perioda byla dávno uzavřena, jsem tu celé večery sedával v blízkosti nějaké jazzové kapely, a nenápadně se radě se svými lístky a útržky, psal jsem tu svůj „Původ německé truchlohry“. Když jednoho dne začala nová „renovace“ a z Prinzesscafé udělala Café Stenwyk, vzdal jsem to. Dnes místo pokleslo až na úroveň pivní restaurace.