Herrmann & synové

  HomePage » Ukázky a recenze »

Ukázka z připravované knihy Základní mravní pojmy a postoje

Robert Spaemann

Předmluva

Někdy se říká, že je samo sebou jasné, co je morální. Kdyby tomu tak bylo, pak by každé slovo o tom bylo zbytečné. To, co je samo sebou jasné, nelze vykládat z něčeho jiného, co by bylo ještě srozumitelnější. A morálku určitě nelze vysvětlovat například pomocí analogie s živočišnou říší; vždyť husu můžeme pochopit jen proto, že známe sami sebe, nikoli naopak.
Na to, co je samozřejmé, lze jen poukázat, nelze to vlastně vysvětlit. Ludwig Wittgenstein proto napsal: „Je jasné, že o etice nelze mluvit.“ Již Platon věděl, že „školskými slovy“ nelze říci, co znamená slovo „dobrý“: „Jen z častých družných rozprav právě o tomto předmětu a z upřímného soužití se najednou v duši vynoří ona idea jako světlo zapálené bleskem a razí si pak sama dále cestu.“ (7. dopis.)
Jestliže je přesto třeba znovu a znovu mluvit o tom, co je samozřejmé, pak je tomu tak jen proto, že je to vždy znovu a znovu popíráno. Morálka nevystupuje ve skutečnosti nikdy v čisté formě. Žádný reálný, v jakékoli společnosti platný étos není naprosto samozřejmý. Nese stopy nevědomosti, potlačování, útisku. Vždyť je vždy možné vydávat vládnoucí étos jen za étos těch, kteří vládnou, je možné vydávat zneužití slova „dobré“ za jeho vlastní a jediné užití a o tom, co se jeví jako samozřejmé, lze prohlásit, že člověk v této věci nerozumí sám sobě. Lze snadno ukázat, že nic z toho není pravda. Aby to však bylo možno ukázat, je přece jen nutné hovořit i o tom, co je samozřejmé.
Rousseau toto dilema pochopil: „Nedovolil bych si lidi poučovat, kdyby je jiní nemátli.“ Poučení se může dít na různých úrovních. Na úrovni nejzásadnější se lze pokusit převést vše to, co známe jako mravní povinnosti, ctnosti, normy nebo hodnoty, na jeden kořen a z toho pak odvodit celý systém – to je tradiční postup filosofické etiky. V rovině užití pak lze objasňovat jednotlivé otázky: problematiku lži, euthanasie, interrupce, vojenské služby; sexuality, zasahování do přírody atd. Filosofové a teologové až do Kanta nepokládali řešení takových kasuistických otázek za něco, co by jich bylo nedůstojné. Domnívali se, že by se nevyplatilo zabývat se etikou, pokud by nepřekročila rovinu prázdných formulí a pokud by člověk zůstal nepoučen o tom, jak má jednat.
Osm kapitol této knížky nejde ani cestou první, ani cestou druhou. Výklad se pohybuje na střední úrovni abstrakce, tj. mezi základními otázkami a kasuistikou. Objasňuje některé z těch základních pojmů, kterých všichni každodenně užíváme, když se radíme o morálním aspektu našeho jednání sami se sebou nebo s jinými lidmi. Pokouší se uvést do přemýšlení o těchto pojmech bez rozsáhlého terminologického aparátu a učených předpokladů.
Tyto kapitoly byly původně vysílány bavorským rozhlasem v lednu a únoru 1981. Improvizovaný charakter vysílání jsem v knížce nezměnil. Bylo mým přáním přiblížit se alespoň trochu oněm „družným rozpravám“, o nichž mluvil Platon. Účinek, který si od toho slibuji, může být jen nepřímý. Není možné chtít jej úmyslně vyvolat.